Ateliér 6/2000

New York podle Markéty Baňkové

Markéta Baňková (1969) patří mezi několik českých umělců, kteří se programově pohybují v prostoru nových médií. Její domácí stránka je svým způsobem privátní galerií a své práce vytváří s vědomím, že jsou určeny právě sem. Ale dnes stále ještě platí, že teprve výstava v regulérní galerii je signálem k zaostření pozornosti. Markéta Baňková tedy sestoupila z virtuálních sfér do konkrétního prostoru galerie k zatím nejdůležitějšímu vystoupení na své dosavadní umělecké dráze. Projekt Mapa New Yorku vznikl během pobytového stipendia v New Yorku, kde snímala digitálním fotoaparátem a nahrávačem zvuků newyorské ulice a podzemní dráhu. Na webových stránkách pak tyto snímky dala do souvislosti s místy, kde vznikaly, a doplnila je krátkými texty. Již v názvu výstavy, v němž se objevuje zkratka JPG (počítačový formát, v němž jsou fotografie ukládány), je patrné, že autorce záleží právě na této podobě projektu. Do galerie ho přenesla prostřednictvím speciálního počítače, v němž roli myši a monitoru přebírá interaktivní plátno. Protože by asi bylo poněkud bizarní, kdyby rozsáhlé prostory obsadil jenom tento důmyslný aparát, zbylou část instalace doplňují barevné fotografie, nainstalované tak, aby jejich sled evokoval opět procházku newyorskými ulicemi. Jednu místnost vyhradila též černobílým montážím, opět vytvořeným na počítači. Dvojitou prezentací newyorského projektu vznikla poněkud schizofrenní situace, která se odráží v chování většiny diváků. Poté, co se na chvíli zabaví počítačem, si jdou stejné fotografie v klidu prohlédnout do dalších místností. Počítač má v projektu spíše roli média a kromě občasným zvuků k fotografiím mnoho nepřidává. Obraťme tedy pozornost k nim. Jsou to snímky na pomezí dokumentárního a výtvarného přístupu, ale tím o nich zdaleka neříkáme vše. Od dokumentu, který by mohly někomu připomínat, se velice razantně odlišují tím, že pozice fotografa je součástí jejich sdělení. Autorka tu vystupuje v roli poučeného a zvídavého turisty, který není součástí prostředí, kterým prochází, zároveň není ani obyčejným prototypem fotografujícího cizince. Snaží se zachytit kulturu, ovšem ne v jejích "vysokých" projevech, nýbrž v její všední, pravdivější, a proto zajímavější podobě, a to i díky již zmíněnému přiznání vlastní pozice. Na fotografiích, z nichž většina je výtvarně velice působivá, najdeme vedle "obyčejných" obyvatel i různé excentriky, ale třeba též ikony populární kultury na velkoformátových reklamách. Jiné záběry, jako například ošuntělé stěny či detaily architektury, jsou zase téměř abstraktní. Právě tato kombinace nejrůznějších přístupů vytváří členitou mozaiku, kterou se oku docela příjemně putuje. Součástí tohoto stopování neuchopitelného, atmosféry a pulzu velkoměsta, je i konkrétní téma, které si zvolila, hledání jakési záhadné bytosti, o níž je možno vést s domorodci poněkud absurdní rozhovory s hlubším podtextem, které se stávají vlastní záminkou snímků. Nevím, zda je to ideální spojení. Tam, kde by stačil pouhý náznak v popisce nebo podtitulu v názvu celého projektu, se Markéta Baňková uchyluje k literatuře. Naplno se tu projevuje to, co je na fotografiích cítit jen v pozadí a jako pozitivum: jakýsi všudypřítomný sklon k lyrizování skutečnosti. Černobílé počítačové montáže nepovažuji za tak silné, jako je newyorský projekt. Jsou poněkud rozptýlené ve výrazu a tam, kde se v ireálném prostoru objevují rozostřená zvířátka, zčásti snad plastiková (?), mně připadají jako deja vu mladého umění 90.let. Přes některé výhrady si myslím, že u Baňkové se pod závojem moderních technologií skrývá velice spontánní, až živelný přístup. Výstava sice nepřichází s ničím převratným, ale nenudí a prozrazuje výtvarnou inteligenci. Markéta Baňková z ní vychází jako živý a dynamický talent, který může během krátké doby vyzrát v jednu z nejzajímavějších osobností své generace. Myslím, že klatovská výstava by jí v tom mohla velmi pomoci.