Na jaře roku 2003 jsem měla přednášku v Galerii Rudolfinum. Přestože díky její zbytečné délce (byť jsem ji na místě trochu zkracovala) a mému ne zrovna ideálnímu přednesu nakonec nedopadla zcela tak, jak bych si bývala přála, myslím, že tento text představuje jeden z mála informačních pramenů v češtině o médiu net artu. Proto ji zde publikuji v původním rozsahu. Komentáře uvítám. (O net artu jsem ještě pravidelně informovala v televizním pořadu Artóza na ČT 2, kde jsem dělala net artovou rubriku. Ukázky z pořadu chystám na web.)
Markéta Baňková
Internet, místo vzniku nové mutace umělce i diváka
Vážení posluchači, účelem této přednášky mělo být představení mé práce. Jenže tato práce je součástí nově vzniklého a jen pár let starého oboru, zvaného net art. Tento obor, ač oficiálně zařazen do širšího kontextu zvaného nová média, je však natolik specifický, že mi nezbývá než pokusit se přiblížit kromě jedné jeho jednotlivé buňky i celý organismus, pravidla jeho fungování, technické zvláštnosti i jiné publikum, které se v jeho přítomnosti vyskytuje.
Pohybovat se v tom či onom uměleckém oboru znamená přijmout jeho zažitá pravidla. Tak třeba - výtvarné umění obvykle hledáme v galeriích. Na filmy chodíme do kina a víme, že trvají přibližně stejnou dobu. Knihy jsou určeny ke čtení zleva doprava, jsou bez zvuku a kromě textu vnímáme nanejvýš jejich grafickou úpravu a ilustrace. Pravidla vytváření a konzumování uměleckých děl v různých oborech jsou určována technickými možnostmi toho či onoho oboru.
Třeba v kině sedíme na sedadle, obvykle celou dobu na jednom a tom samém a nepřemisťujeme se během promítání na žádné jiné, protože nám technika zprostředkovává zážitek z filmu v čase vnímaný všemi smysly (kromě čichu a hmatu). Naopak v galerii jsou díla většinou statická, a tak se musíme prostorem pohybovat my. Nebo knihy - čteme je bez sluchátek, protože nevydávají žádné zvuky. Kdyby nebyl problém zvuk ke knize přidat, myslím, že by už dávno měla každá kniha nějaký svůj soundtrack, stejně jako má nějakou pokud možno zajímavě graficky řešenou obálku. Pěkná obálka může knihu pomoci dobře prodat. Ovšem je pravděpodobné, že zvuk by byl jako forma propagace ještě účinnější. V této souvislosti mne napadá, jak by to asi vypadalo v knihkupectví, když by knihy mohly samy sebe propagovat pomocí zvuku? Všechny by nejspíš pištěly a hrály, v regálech se navzájem překřikovaly a v krámě by to pak znělo spíš jak ve zverimexu. Nebo jak by to asi vypadalo v kině, když by diváci neseděli v sedadlech, ale volně chodili po prostoru jako v galerii? Určitě by se tato vlastnost projevila ve způsobu, jakým by bylo umělecké dílo prezentováno. Film v kině bez sedadel by nejspíš netrval půldruhé hodiny. Možná by byl rozdělen na více kratších epizod, jež by se promítaly na několik pláten, rozmístěných směry, kudy by divák chodil. Nebo by různé postavy filmu hrály každá na svém vlastním plátně a tak podobně.
Jsme tedy zvyklí na rozdílná, ale pevně vymezená, až sešněrovaná pravidla prezentace a vůbec fungování světa jednotlivých uměleckých oborů. Nepřekvapí nás, přestože postupným vývojem dospěly leckdy až do velmi podivného útvaru, kterému by divák těchto zavedených pravidel neznalý vůbec nerozuměl. Vezměme si nějaký příklad, třeba hudební klip. Hudební klip je celkem krátce trvající úkaz působící na zrak a sluch. Srovnám-li klipy, které byly natočeny někdy v sedmdesátých letech s těmi dnešními, vidím, že forma tohoto útvaru se výrazně posunula. Zatímco starší klip buď vypadal jako klasický koncert nebo vyprávěl nějaký jednoduchý příběh, novější klipy svojí filmovou formou připomínají spíš blikání vánočního stromečku. Filmové střihy se střídají s takovou rychlostí, že si člověk téměř nestačí uložit vnímanou informaci do mozku - tím pádem ji musí vnímat jakoby periferně, ne důkladně a samozřejmě mnohem povrchněji. Na druhou stranu, říkám si, že cílem těchto nesmyslně krátkých střihů je asi udržení divákovy pozornosti - v dnešní době, narvané informacemi, je těžké udržet pozornost diváka delší dobu klidně na jednom místě. Blikající stromeček přitáhne pozornost možná snadněji než pomalu se šinoucí šnek. Všimli jste si, mimochodem, jiné rychlosti plynutí času ve filmech třeba ze šedesátých let a těch z dnešní doby? Starší filmy nám většinou připadají příliš pomalé až rozvleklé. I já vidím rozdíl, když jsem se dívala například na Zvětšeninu ve svých sedmnácti letech a když jsem ji viděla po letech znovu. No, dobrý, ale chvílema trochu pomalý, si říkám. Ale jak to? Film se nezměnil, ani se v archívu třeba vlivem vlhkosti nijak nenatáhl. Změnila se dnešní doba a s ní i mé vnímání. To tedy znamená, že naše vnímání okolních informací, včetně uměleckých děl, je pěkně proměnlivé. Že se přizpůsobuje době i místu a okolnostem jako gumové žužu. Říká se tomu asi odborněji vývoj, historie, evoluce a tak podobně. Jenže já si představuju, že v ideálním, utopickém uměleckém světě spravednosti by kvalitní umělecké dílo nemělo být tak křehké, nemělo by být jen pro některé obyvatele některých zemí v některé době.
Co kdyby se Leonardo narodil až dnes a až dnes namaloval Monu Lisu? Pochybuji, že by se pak na ni chodily dívat davy diváků jako dnes chodí do Louvre. Znamená to, že by se zhoršila kvalita této malby? Spíš tato kvalita či lépe hodnota díla je vnímána v dobových souvislostech. Lépe než na Moně Lise, která nepřestane být skvělým obrazem i v případě, že by přestala být slavná, je lepší ilustrovat toto tvrzení na Duchampově pisoáru. Ten má uměleckou hodnotu pouze v souvislostech místa, doby a dalších okolností. Přenesu-li tento slavný pisoár třeba do mongolské stepi, je pravděpodobné, že Mongolové mu nebudou přisuzovat takovou hodnotu, jakou mu přisuzuje západní umělecký svět, ba je možné, že jej jednoduše použijí na nějaký úplně jiný účel, než bychom si my, milovníci umění, představovali. Nicméně to, co říkám, pro nikoho asi není žádná novinka, umění má přeci smysl v souvislostech doby, má asi reagovat na dobu okolo sebe atd. Jenže já se ptám, zdali i ten Mongol nemá taky právo na umělecký zážitek a spoluvytváření světového uměleckého dění způsobem, který je mu vlastní? Kdesi jsem četla, že Umění je droga. Jenže marihuana bude spolehlivě působit jak na západního návštěvníka galerie, tak na Mongola, kdežto západní umění nikoli.
Ale proč říkám takovéto věci, když je tedy každý ví? Toto byl úvod k přednášce mimo jiné o net artu, oboru, který se v uměleckém světě teprve zabydluje a je ve stejné situaci jako Duchampův pisoár obklopen Mongoly ve studené stepi. Net art je něco jiného než klasické výtvarné umění, kam bývá nejčastěji zařazován. Spojuje dříve oddělené umělecké disciplíny, jako je literatura, hudba, obrazy, film či design. Neproklamuje samo sebe ve všech případech jednoznačně jako umění, ale může být i klidně i něčím jiným, což by byla pro klasického umělce věc nejspíš nepřijatelná. (Možná znáte vášnivé debaty na téma: zda to či ono je či není umění, přičemž pojem umění byl brán jako nejvyšší hodnota se svatozáří). Ve světě internetu je toto často fuk. Těžko zde rozlišit mezi osobní homepage, čistě technickým experimentem, webem, který třeba paroduje politickou stranu, nebo něčím, co vychází z webdesignu, literárním či filmovým útvarem... Umělci net artu, jejichž práce tu za chvíli představím, také častěji než z řad umělců pocházejí z jiných oborů, jsou mezi nimi programátoři, vědci, spisovatelé, filmaři. Proto, když mluvím třeba o svých pracích, raději používám slovo internetový projekt nebo jen website, častěji než slovo umění. Nicméně přesto již ve světě existují pokusy internetové umění historicky zmapovat a kurátoři a teoretikové, kteří se specializují na tento obor a snaží se rozlišit, co je na webu kvalitní a co ne.
Z toho však plyne, že oficiálně "net artová" díla jsou v současnosti určena jen pro úzkou skupinu lidí. Jsou to lidé, kteří mají technickou zkušenost s Internetem a programováním a zároveň mají cit a znalosti dějin umění. To je docela protikladné spojení. Já sama jsem v posledních letech v kontaktu s oběma těmito světy a mám zkušenost, že se svět umění a techniky málokdy spojuje. Většinou to vypadá tak, že na net art narazí technicky zaměření lidé, kteří hledají spíše něco jako perfektní web design nebo technickou hračku než umělecké kuriozity. Lidé z uměleckého světa, které znám, zas nevědí, čeho si mají na konkrétním díle všimnout, jak funguje, jak fungovat nemůže, co je na něm technicky či formálně objevného nebo ve světovém kontextu originálního a tak podobně. Tato přednáška má mimo jiné za cíl tento rozdíl světů trochu smazat a nastínit nejen krátkou historii net artu, ale alespoň minimálně i jeho technické prostředí, systém programování webových stránek a jejich následné udržení při životě v podmínkách světové konkurence.
Tedy začněme. Ukážu vám tu několik websitů, které patří mezi nejznámější díla doposud krátké netartové historie. Nejsem kunshistorik, a není mým záměrem mluvit o všem, co je již v této "historii" zařazeno. Z těch známých webů se spíš zaměřím na ty, které se mi líbí a ke kterým mám blízko i tím, co dělám sama.
Mark Amerika: Grammatron
Hypertextové experimenty existovaly již dávno před příchodem World Wide Webu. ale Grammatron je jedna z prvních hypertextových novel, vytvořených pro Internet a používajících jeho výrazové prostředky. Tento website obsahuje něco přes 2000 stránek, což znamená, že je na webu gigantem. Vznikal v letech 1995 - 2001, tedy šest let, některé prameny uvádějí jen čtyři roky. Nicméně oficiální datum jeho vzniku je rok 1997, v té době již měl okolo 1000 stránek. (Jiné prameny uvádějí méně).
Grammatron má dvě části - automatizovanou předmluvu, tzv. "Interfacing", což by se dalo přeložit jako "Propojující" a pak hlavní hypertextovou část. Součástí novely je čtyřicetiminutový soundtrack, který právě slyšíte. Je sice možná trochu depresivní, ale mně se líbí a proto si jej ještě chvíli poslechneme.
Grammatron, téma novely, je bezpohlavní "digitální existence", neboli alter ego hlavního protagonisty novely Abe Golama. Golam je narážka na židovskou legendu o golemovi, a příběh se i odehrává ve fiktivním městě nazvaném Praha-23. Teoretik Richard Lacayo z časopisu Time o Grammatronu píše: "Nic v tomto příběhu není ustálené. V jeho centru, pokud nějaký je, je Abe Golamova mystická computerová šifra, kterou se jakési zcela nemystické společnosti snaží získat. Většinu příběhu Abe bloumá Prahou-23, městě v kyberprostoru, kde se návštěvníci oddávají svým fantaziím a virtuálnímu sexu."
V katalogu Whitney Bienále 2000 Whitney Muzea v New Yorku zas o Grammatronu čteme: "Tématický hybrid světa kyberprostoru, kabalské mystiky a kritických teorií."
Mathew Mirapaul z New York Times, který se specializuje na webové umění, zas o Grammatronu píše: "Legendární softwarový čaroděj, který vytvořil automatický program Grammatron, Abe Golam, si zoufá nad gigantickým množstvím informací v kyberprostoru. Znechucen fragmentární povahou zážitků moderní doby, Golam se vydá na cestu do Prahy-23, kde se setkává se svojí milenkou Cynthií, zaměstnankyní velké společnosti. Tato společnost se snaží kontrolovat a ovlivňovat chod světa. Anebo vlastně, možná že ne. Stejně jako v novele autora Philipa K. Dicka, jehož práce inspirovaly filmy "Blade Runner" a "Total Recall," vnímání reality může být v každém okamžiku v Grammatronu jiné. Například, Praha-23 se jeví jako umělé město, vytvořené programem Prog-23. Anebo vlastně, možná že ne. "
Příběh Grammatronu se tedy jeví poněkud nejasně. Sakra, o čem to teda vlastně je a proč je to tak známé? Možná, že novinkou webové literatury, což nejspíš bude znít pro leckoho hrůzostrašně, může být i to, že tam žádný příběh vlastně ani pořádně není. Díky hypertextu, tedy možnosti větvit text do různých dalších odboček, je těžké, ba nemožné sledovat lineární příběh s jasným vývojem. Já sama se přiznám, že jsem všech 2000 stran Grammatronu ani nečetla. Pokaždé jsem volně klikala na různé odbočky, příběhem jsem spíše volně bloudila než jej bedlivě četla. A myslím, že to tak i bylo míněno.
Net artista Mark Amerika není původem vizuální umělec, ale spisovatel. Před Grammatronem vydal dvě klasické knihy a po něm vytvořil několik dalších webů. Grammatron je však jeho nejznámější dílo, které bylo vystavováno na mnoha festivalech např. Ars Electronica a zřejmě díky němuž mu časopis Time udělil titul "Time Magazine 100 Innovator", jako součást jejich série profilů umělců, vědců a filosofů, kteří svou tvorbou nejvýznamněji ovlivnili 21. století.
Na jaře 2000 byl GRAMMATRON byl vybrán jako jedna z prvních prací internetového umění, které kdy bylo vystaveno na přehlídce Whitney Bienále newyorského Whitney muzea.
Proč vám tu Grammatron dnes představuji? Především proto, že se jedná o jednu z prvních a zásadních prací v dějinách net artu, ale trochu i proto, že je mi blízké jak formálně, (tedy alespoň částečně), tak obsahově. Tématu zpochybnění reality, které se podle mne nejspíš samo musí vnucovat každému, kdo se na internetu pohybuje více než v reálném světě, jsem se sama věnovala ve své webové novele Mesto.html. Tenkrát jsem však Grammatron neznala, protože vznikal zhruba ve stejné době jako mé Město. Při práci na Městě mne spíše ovlivnil Josef Váchal a jeho Krvavý román, ale o tom ještě později.
Ben Benjamin: Superbad
Další klasikou netartu je web Bena Benjamina, nazvaný Superbad. Benjamin není původně umělec, ale webdesignér žijící v San Francisku, náleží k prvním, kdo začali v USA vytvářet komerční www stránky, zhruba již v roce 1995. Od té doby až do dneška pracuje na svém vlastním projektu Superbad, velmi uvolněné a zdánlivě nekonečné, neustále se měnící hře s grafikou, obrazy a textem. Benjamin si zde pohrává jak se zcela abstraktními animacemi, tak používá vtipné odkazy na populární kulturu i na jevy, vyskytující se jen na Internetu. Jeho hravost se mi líbí, celkově mi totiž připadá, že v umění nových médií i v umění obecně není příliš mnoho věcí se smyslem pro humor.
Superbad je naprogramován základním programovacím jazykem Hypertext Mark-Up Language (HTML). Že jeho autorem je webdesignér a profesionální programátor, je znát nejen na jeho vizuální formě, ale i na jeho obsahu. Benjamin vtipkuje a dělá narážky v rámci média samotného. Tak třeba, běžný návštěvník, neboli uživatel internetu, se dívá na stránku před sebou, maximálně už ví, že tu a tam je třeba kliknout, aby se člověk dostal někam dál. Internetový profesionál, webdesignér či zkrátka člověk, který někdy alespoň trochu zkusil něco psát v HTML, se však občas podívá na tzv. zdrojový kód, aby viděl, jak je ta či ona webová stránka technicky naprogramována. Pro takové zasvěcenější publikum je možno v tomto HTML kódu nechávat tajné vzkazy, a Benjamin je ve svém Superbadu také umisťuje, čímž dílo vpodstatě rozšiřuje o další, skrytý významový rozměr.
Tím se ale dostáváme k problému, který jsem nastínila před chvílí. Běžné umělecké publikum, které se s netartovými díly setkává, jednoduše neví, čeho si má v konkrétném díle všimnout. Anebo, pokud to ví, je to často neosloví, protože z Internetu nemá stejnou zkušenost jako lidé, kteří v něm tak zvaně žijí. Známý webart EntropyZuper si například pohrává s úryvky HTML povelů, umisťuje je občas do normálního textu mezi stránky, které jinak vypadají jako velice vizuální a pěkný webdesign. Mně to připadá vtipné, ale je mi jasné, že naprostá většina diváků tyto narážky neocení a že vůbec nebude vědět, proč tam tyto povely vůbec jsou. Net artová komunita se tudíž v současnosti musí nejspíš jevit jako úzký kruh lidí, jakési Bratrstvo kočičí pracky, které si tak něco pokoutně kuchtí a nikdo nechápe, co jim to v tom kotli vlastně vře.
Díky tomu také často nastává dost schizofrenní situace, kdy světoví umělci netartu jsou zároveň net artovými kurátory a teoretiky a naopak, neboť se neobejdou bez vlastní zkušenosti z obou oborů. Například Alex Galloway, zakladatel Rhizome.org nebo John Ippolito, ředitel nových médií Gugghenheimova muzea v New Yorku, významní teoretici a podporovatelé net artu, jsou zároveň sami autory významných net artových prací. Nebo Christiane Paul, původně literární kritička a nyní kurátorka nových médií Whitney muzea v New Yorku, je autorkou rozsáhlé teoretické práce psané hypertextem. Olia Lialina, ruská net artová umělkyně, zvaná též "babička net artu", je zároveň kritičkou, teoretičkou a profesorkou net artu na Mertz Akademii ve Stuttgartu.
Olia Lialina: My Boyfriend is Coming to War
Tím se dostáváme k dalšímu autorovi, či spíš autorce, Olii Olianě, a jejímu webu nazvaném My Boyfriend Come back from the War!. Tato "babička net artu" je ve skutečnosti celkem mladá, je narozena v roce 1971 v Moskvě. Již v roce 1996 ve svém My Boyfriend Come back from the War! jako první originálně umělecky využila technické vlastnosti webového browseru, systému tzv. framu.
Co to však je, ten frame?
Net art má úžasnou výhodu, že není omezen prostorem galerie, ani geografickým místem svého vzniku. Zato však je výrazně omezen svými technickými možnostmi. Tyto možnosti a vlastnosti webových browserů se podílejí nejen na formě, ale často i na obsahu net artového díla. Stránku například můžeme rozdělit na libovolné množství částí, tzv framů. V každé části máme možnost nechat diváka kliknout na link a můžeme určit, ve které části se nová stránka objeví. Ona se může objevit i v novém okně, to je již na nás. Každopádně tímto jednoduchým způsobem můžeme docílit, a Lialina toho právě ve svém webu docílila, že se z obrazů a textu stane jakási koláž. Text jejího příběhu pak pak nevnímáme lineárně, ale útržkovitě, respektive tak, jak chceme. Je to forma obrazového hypertextu, kterým můžeme bloudit, ale zároveň vnímáme ve stejném čase jak novější části, které jsme kliknutím vyvolali, tak části starší, které jsou s těmi novějšími v sousedství. Je tedy zcela narušen lineární vývoj příběhu, což někomu možná připadá jako zmatek. Některé části příběhu se navíc opakují.
Mně se tato forma vyprávění však líbí a je i blízká mé poslední práci, videu Smysly života, kde také dávám do souvislosti více filmových dějů, které dohromady tvoří vizuální a zvukovou koláž. Tématem videa nejsou příběhy samotné, ale jejich mix.
Young-Hae Chang: Heavy Industries
A nyní trochu hudby!
Můj oblíbený umělec, a jak jsem teprve nedávno zjistila, oblíbená umělkyně, pochází z Koreje. (Ve skutečnosti jsou dva, spolupracují...) Kombinuje text s jazzem a vytváří z toho Flashové animace. Na začátku této přednášky jsem mluvila tom, jak by asi vypadaly knihy, které by mohly hrát zvuk. Teď něco na ten způsob uvidíme i uslyšíme.
Slova skákají na obrazovku jedno do druhém, a na jejich přečtění nemáte ani sekundu, takže je nečtete zleva doprava, ale vnímáte je jako celek. Ta informace v angličtině se však do vědomí dostane, takže ačkoli za slova jen tak zírám a prakticky je nečtu, vnímám alespoň přibližně o čem ten text je, samozřejmě mne trochu zdržuje, že je to v angličtině.
Young-Hae Chang je jedním z mála umělců nových médií, kteří, jak se zdá, mají smysl pro humor. Její website vtipně komentuje jak samu sebe, tak i svět net artu a internetu vůbec. Tyto rozpohybované a zhudebněné texty mají charakter jakýchsi osobních poznámek, jako by prostě dělala jen nějaké poznámky do deníku. Heavy Industries bývá nazývána "Moving Poetry", Pohyblivá poezie. Autorka za ni před dvěma lety získala možná nejdůležitější světové webové ocenění, tzv. Cenu Webby Award. Četla jsem nedávno záznam diskuse pěti členů komise, která udělení této ceny předcházela. Christiane Paul, kurátorka a teoretička nových médií z Whitney Muzea, byla proti udělení prvního místa zrovna Heavy Industries, a namítala, že HI není net art, ale webový film, který není interaktivní. Dají prý tak špatnou informaci lidem o tom, jak má net art vypadat.
Já si však myslím, že na netu přesně má být to, co na něm je a že i neinteraktivní díla jako je HI jsou net artem, nebo něčím na způsob jeho kombinace s filmem a těžko rozlišovat jednotlivé kategorie.
Tina La Porta: Distance
Z lidí, které jsem tu doposud představovala, je Tina La Porta je první profesionální umělkyně. Žije v New Yorku a zabývá se net artem, fotografií a videem.
Její práce Distance z roku 1999, je něčím na způsob webové literatury, komiksu, nebo dokumentu... těžko říct. Ani to není důležité.
JOe Farbrook z art.colorado.edu o Distance píše: Distance je skvělý příklad umění vytvořeného pro Net a také i je o Netu. Je postaven tak, aby byl vystavený pouze v Síti, a vytváří tak zajímavý prostor sám pro sebe ve novém světě elektronických médií."
Tématem tohoto webu je komunikace lidí programem CU-SeeMe, což je zajímavý program, který ve své práci využilo více umělců, například Michal Bielicky. Je to vpodstatě chatování, činnost, se kterou má zkušenost většina lidí, která s Internetem nějak pracuje. Kouzlu chatování je snadné propadnout a získaná zkušenost je zcela nepřenosná a nesdělitelná lidem, kteří ji sami nemají. Tento fakt navíc ještě umocňuje jednoznačný despekt, se kterým se neuživatelé Internetu k tzv. pro ně nepochopitelnému a přiblblému chatování obvykle staví.
CU-SeeMe je však již chat sofistikovanější. Je určen pro uživatele, kteří mají na monitoru malou kamerku. To jim umožňuje být přítomni v chatové společnosti jak svými slovy, tak i svým obrazem. Takový účastník CU-SeeMe ráno vstane, zapne si počítač, kontroluje emaily a popíjí kafe. Mezitím hodí řeč s dalšími chatujícími, kteří můžou být třeba někde i v jiné zemi, někdo může zrovna jít spát, jiný obědvá, další probírá rodinné problémy. Tito přátelé se pak plíživě mohou stát téměř členy vaší rodiny. Na chatu je navíc větší tendence sdělovat ostatním své soukromé záležitosti, protože člověk je chráněn bariérou anonymity. I když, ta často může být jen zdánlivá...
Web Tiny La Porty je velmi jednoduchý, ale tak to často u dobrého net artu bývá. V Distance vypráví klasický milostný příběh, který zkušeného uživatele chatu jistě nenechá odejít s okem suchým. Oceňuji na něm to, čím se já sama zabývám ve své práci - o spojení studené moderní techniky a "staromódního" lidského citu. Většina prací nových médií je totiž stále v zajetí okouzlení a fascinace médiem samotným, soustředí se na jeho technické vymoženosti, předhání se v perfektním designu, oslňuje tím "co to všechno ti roboti vlastně umí", střílí cizími slovy. (termíny jako "multimedia, cyberpace, "). Na konci každé internetové sítě však je vždycky počítač a u něj sedí zase jenom člověk z masa a kostí.
Alespoň prozatím.
Mark Napier: Potatoland
Posledním z historie net artu, koho vám tu zde představím, je umělec v současné době asi nejznámější. Mark Napier, žijící na Manhattanu, je programátor, který studoval původně malířství. Nicméně, jak říká, téměř vůbec nevystavoval v galeriích, protože si prý "ve výtvarném světě nepřipadal ve správnou dobu na správném místě". Na "správném místě" se však ocitl, když se posadil před počítač a začal se s ním učit pracovat. Napier je příklad umělce jak s výtvarným cítěním, tak se schopnosti skvělého programování. Jeho první stránky vypadají jako běžná homepage, kde má tu nějakou svojí úvahu, tu obrázek, vypadají neformálně, až sympaticky amatérsky. Napier má za sebou již několik skvělých webů, a proto nebudu zdaleka rozebírat vše, co dělá. Jeho práce byly vystavovány třeba nedávno v Gugghenheimově Muzeu v New Yorku, nebo byl loni zastoupen na přehlídce Whitney Bienále 2002. Napier vytvořil např. svůj vlastní browser, Riot, který takříkajíc semele, co mu hodíte za webovou stránku do chřtánu. Můžete i svou vlastní. Zde vidíte třeba projekt, se kterým si můžete sami hrát a vytvářet jeho pomocí zvukové obrazy...
Představila jsem vám tu jedny z nejlepších děl světového net artu. Samozřejmě že těch významných je ještě více, například jodi.org, rt.mark, ada web, tvůrci jako Amy Alexander, Heath Bunting nebo Jenny Marketou, ale to tu dnes již nestihneme. Některá díla vám mohla připadat zajímavá, u jiných jste si mohli myslet: "Co na tom webu vlastně má?"
Pro důkladné pochopení významu těchto děl je důležité znát technické možnosti a omezení internetového média. Když jsem psala tuto přednášku, přemýšlela jsem, pro jaké publikum ji koncipovat, zda ji určit lidem, kteří se novými médii profesionálně zabývají, nebo lidem, kteří o něm zatím doposud zas tolik nevědí. Řekla jsem si, že v galerii Rudolfinum bude nejspíš více těch, kdo se pohybují v "klasickém" výtvarném světě a že takové lidi bude má přednáška zajímat více. Proto se teď těm, kdo s Internetem profesionálně nepracují, pokusím stručně vysvětlit technický princip fungování webových stránek, i když je mi jasné, že zde budou lidé, kteří se při tomto výkladu budou možná trochu nudit.
Každý website je umístěn na serveru – čili počítači s pevnou linkou. Když chce uživatel internetu navštívit nějakou webovou stránku, požádá pomocí pevné sítě nebo telefonní linky server, aby mu poslal po telefonu její tzv.bajty. Když je od serveru dostane, ony se složí do požadované formy v jeho vlastním počítači, tj. objeví se obrázky a začnou hrát zvuky. Vzhledem k rychlosti tel.linek však nějakou dobu trvá, než server požadované bajty pošle. Čím "větší" webová stránka, tím déle uživatel na obdržení slíbených bajtů čeká a ztrácí trpělivost. V zájmu každého tvůrce webových stránek je tedy se co nejlépe vypořádat s tímto technickým omezením. To znamená například, že na webu nemůžou být moc velké obrázky, nebo že jich nemůže být moc, že například nahrané zvuky můžou trvat jen několik vteřin, (ačkoli jiné zvuky, než mikrofonem nahrané můžou trvat déle, ale to už je složitější...)
Každou stránku je také třeba naprogramovat, nejčastěji programovacím jazykem HTML, PHP, nebo vytvořit animaci v programu zvaném Flash. Takové programování však přináší docela velká omezení. Lidé se mne často ptají, proč tu či onde nejde dát nějaký obrázek, nebo pustit nějaké video a tak podobně, protože neví, že taková možnost je technicky komplikovaná nebo přímo nemožná. Mnoho tvůrců netartu používá programovací jazyk invenčně, třeba vytvoří přímo svůj web browser, (například Netomat), nebo nějak nápaditě překoná, leckdy i zajímavě využije omezení, které tvorba na webu přináší. Nezanedbatelná je tedy kromě kvality umělecké i hodnota tzv. objevitelská. Nekteré weby, které nás dnes nepřekvapí, prostě někdo musel udělat jako první a v rychle se vyvíjejícím médiu net artu teď stále trvá doba, kdy je možné pořád přijít s něčím novým.
Například Superbadem Bena Benjamina je dnes evidentně inspirováno hodně webdesignérů, zvláště těch, kdo pracují s programovacím jazykem Flash. Stejně tak jsem viděla dost věcí, které vypadají trochu jako Napierův web. Systémem jednoduchých framů Oliy Lialiny můžeme být v dnešní době znuděni, ale měli bychom si uvědomit, že ona jej vytvořila již v roce 1996! Proto je pro pochopení média net artu nutné mít jak technické znalosti, tak znát jeho historické pozadí.
Ale už dost o historii net artu. Představím vám nyní krátký průřez svou vlastní prací ve spojení s okolnostmi, které ji provázely. Když se mne někdo zeptá, čím jsem, nejsem si jista, co mu mám přesně odpovědět. Řeknu-li, že "dělám net art", zpravidla je mi odpovědí udivený výraz tazatele. Řeknu-li, že jsem výtvarnice, nejsem si jista, zda mluvím zcela pravdu. Možná je to ale nakonec jedno.
Vystudovala jsem grafiku a nová média na pražské AVU. Již během doby, strávené na akademické půdě, jsem koketovala i s jinými formami vyjadřování se, než je vizuální umění. Živila jsem se psaním článků o architektuře a životním stylu pro časopis o bydlení, hrála jsem jako herečka 3 roky v divadle Rubín. Vymyslela jsem vlastní noty, kterými jsem zaznamenávala své amatérské hudební experimenty. Svět výtvarného umění jsem znala celkem důvěrně z kruhů mé rodiny a blízkých přátel a nebyla jsem jeho zákulisím nadšena. Připadalo mi, že po revoluci se svět galerií často uzavíral sám do sebe a při předávání informací (protože co jiného je prezentováno v galerii, než-li nějaká forma informace?) se míjel s důležitým článkem řetězce uměleckého světa - se svým divákem.
Dnes již je situace v umění jiná, myslím, že snad lepší, ale tenkrát mne povýšená uzavřenost a nekomunikativnost uměleckého světa se svým okolím netěšila a ke konci studia na AVU jsem usoudila, že umělkyní být vlastně ani nechci. Přestoupila jsem do ateliéru nových médií, abych se naučila práci s počítačem a měla se po skončení školy čím živit. V tomto ateliéru jsem ale narazila na internet a na půl roku zcela propadla kouzlu chatování, které v té době bylo úplnou novinkou a díky tomu si ještě udržovalo velmi slušnou úroveň. Účastníku chatu bylo jen pomálu a všechno to byli vysokoškoláci nebo inteligentní lidé, kteří s internetem pracovali. Tehdejší debaty proto ještě nebyly takové jako dnes, kdy úroveň chatu díky obrovskému množství uživatelů nesmírně poklesla. Na chatu mne hlavně zaujala možnost výběru, dokonce vytvoření libovolné vlastní identity, pod kterou mohl člověk komunikovat. To považuji za významnou zkušenost. Během "života jako někdo jiný" si totiž uvědomíte limity, plynoucí z podmínek, kterými vás omezuje vaše vlastní já.
Na chatu si můžete vyzkoušet žít život třeba čtyřicetiletého inženýra, dvacetileté černošky či kohokoli jiného, a víc než kdy předtím se přiblížíte zkušenosti, jaké to být v kůži jiného pohlaví, rasy, věku, či povolání asi je.
Pod vlivem této zkušenosti jsem vytvořila své první stránky, osobní homepage dvojí identity Hodné Markéty / Strašlivé Mikvy.
Tato homepage byla míněna jako recese a za formu uměleckého vyjádření jsem ji tenkrát opravdu nepovažovala. Lidé na ni však reagovali a někteří (například Michal Bielicky) mne podporovali v úmyslu vytvořit něco podobného ve větším měřítku. Během práce s grafikou jsem byla ovlivněna některými mistry tohoto oboru, především Josefem Váchalem, na němž mi byl sympatický jak výtvarný projev, tak smysl pro humor, spojení s literaturou i umíněná sebejistota, s jakou se vydal navzdory trendům tehdejší doby svou vlastní cestou. Jeho Krvavý román jsme dokonce jednu dobu nacvičovali jako představení v divadle Rubín, ale z realizace nakonec sešlo.
I já jsem jedny ze svých posledních grafických prací občas spojovala s textem a experimentovala jsem i s grafickými technikami (vymyslela jsem několik svých vlastních tzv. tajných grafických technik). A tak bylo nakonec asi i logickým vyústěním experimentování s digitálním médiem, kde možnost spojení obrazu, textu a zvuku byla najednou až opojně snadná a přirozená.
Prvních 27 kapitol Mesta.html, svého prvního rozsáhlého net artu, jsem na netu publikovala v roce 1997. Uploadovala jsem postupně v reálném čase na Internetu stránku po stránce.
Mou původní představou nejdřív bylo vytvořit hypertextový labyrint, - nekonečný chuchvalec obrazu a textu, ve které by čtenář mohl klikáním myši bloudit dle libosti. Rychle jsem však zjistila, že tvorba takového bludiště je velmi časově náročná, vlastně prakticky nekonečná. Jak již víte, ve stejné době vytvářel podobný textový labyrint Mark Amerika. S finální podobou Grammatronu byl však spokojen až po sedmi letech. Proto jsem se ve svém Meste.html této idei přiblížila alespoň zčásti. V současnosti je to příběh o 42 kapitolách, který se na páté stránce lomí vedví - kliknutím rozhodnete, kterou cestou se dáte. Děj jsem pak psala ve dvou variantách a různé postavy, které se v příběhu později objevují, ještě dál rozvětvují ony dva základní kmeny, zajímá -li se čtenář o některou z nich, může se kliknutím vydat na odbočku do jejího příběhu, ten však se poté vrací do původního kmene. Tuto webovou knihu mohu kdykoli dál rozvíjet - a to nikoli pouze do délky, obrazně řečeno, ale i do dalších rozměrů. Proto také název Město, vyprávím vícero příběhů, dalo by se říci spíše povídkového rázu, které prožívá vícero lidí žijící v jediném Městě. Mesto.html však nebylo pouze literárním útvarem. Příběh jsem vyprávěla kombinací více médií najednou - textu, obrazu, animací a zvuků. Na rozdíl od klasické literatury, kde obraz bývá pouze doplňkem textu, zde měl rovnocennou hodnotu, důležitá byla vzájemná souhra všech jeho komponentů, které měly na diváka působit komplexně. (Některá slova se nemusí říkat, protože je sděluje obraz či zvuk).
Mesto.html je fiktivní homepage dívky Růženky Šetkové. Tématem textu, dalo by se říci, je hra se skutečností a iluzí, tedy téma aktuální pro každého, kdo má tak bohatou zkušenost s chatem jako jsem měla v té době já.
Asi nejlépe toto reflektuje alegorie se zajícem v 7.kapitole. Dovolím si Vám přečíst malou ukázku.
Na zastávce potkala zajíce. Hopkal trochu nepřirozeně, jako by mu něco bylo. Jako by neuměl chodit, nebo co. Růžence ho bylo líto, ale musela se jeho divné chůzi smát. Vypadalo to legračně.
"Ty jsi ale divný zajíc", říká.
"Nejsem zajíc, ale kočka", opáčil nervózně zajíc. "Jsem jen převlečená za zajíce."
"Proboha proč?", táže se Růženka s úžasem.
"Jako zajíc se uživím líp", řekla kočka.
Popošla blíž, už se ani nenamáhala hopkáním.
"Nebylo co žrát,"řekla, "zato trávy je všude dost. Bohužel - je jiná doba."
Na toulavou kočku byla opravdu docela vykrmená.
"Až přijde zima, a nebude tráva, budeš pak zase kočka?", zeptala se Růženka.
"Nevím",řekla kočka, "už si docela zvykám. Není to špatný."
"Jak se snášíš s ostatními zajíci?",ptá se Růženka.
"Pche - jsou to debilové. To bych Ti nepřála vidět. Někdy si připadám tak opuštěně."
"Nic si z toho nedělej", říká Růženka. "Každej jsme sám. To není jen tvůj pocit."
"Nojo, to každej taky umí říct ", řekla kočka. Mnula si packou čumák.
"Dej si pozor na taxikáře tamhle na poli", říká Růženka," má pistoli."
"Toho nezajímám, to už mám zjištěný", kočka na to. "No nic, pomalu půjdu. Měj se. Kolik je hodin?"
"Půl sedmé."
"Autobus Ti jede za deset minut."
"Díky. Měj se opravdu dobře."
"OK, ty taky. Čau."
A odešla do lesa.
Za chvíli přijel autobus a odvezl Růženku do Města.
Ohlasy na Mesto.html zprvu delší dobu nebyly téměř žádné, nikdo o něm moc nevěděl. Nejprv na něj čas od času náhodou zabloudili technicky orientovaní lidé, kteří byli v roce 1997 v Čechách na internetu v přesile. Asi po roce a půl se však zpráva o existenci Mesta.html několikrát objevila v klasických médiích a website začali navštěvovat i běžní lidé. Ohlasy publika byly nečekaně extrémní- na jedné straně nadšení, na druhé zavržení. S překvapením jsem hleděla, jaké reakce může takový dle mne zcela nevinný website vzbudit:
"...prave jsem mel tu cest docist "MESTO".....prvni pocity:......krome nekolika set synonym vyrazu SKVELEEEEEEE nejsem schopen momentalne ze sebe nic kloudnejsiho dostat..." Tomas 'teaC' Moscak, webdesignér
"...bohuzel, podle mne to je cele obycejne hnusne, a pokud to melo byt zamysleno jako hnus, tak to je nepovedenej hnus." Jakub Chromý, webdesignér
"Nekolik dni jsem znaven brouzdal svetem internetu a stale vic = jsem propadal depresi & pocitu, ze jsem asi vadnej. Az jsem padnul na = "mesto" a neveril vlastnim organum zraku. Naprosto me to nadchlo a = vynahradilo mi to predchozi brutalne zavrazdeny cas." Milan Kasl, Pilsner-Urquell
"... když jsem tohle "dílo" viděl tak jsem se málem poblil." Anonym
"Skvela, nadherna, bombasticka graficka uprava tveho jinak nic moc pribehu mne proste natchla. Ctel bych se stat tvym zakem GURU." Gabaj, Bajt
"Hnus." Jan Anderson, student estetiky
"Fantasticke, uzasne, skvele. Jeste nikdy jsem na Internetu nepotkal nic podobneho. " mestka@chemopetrol.cz
"Hruza, silenost, zastrelit autorku a jeji prisluhovace !" martinek@post.cz
Na jaře roku 1999 jsem obdržela pozvánku tehdejšího Sorošova centra zúčastnit se soutěže o získání tříměsíčního stipendia International Studio Program v New Yorku. Po pobytu v New Yorku jsem toužila a tak jsem si přihlášku podala, i když jsem se, kvůli svému zaměření na Internet, dění na české výtvarné scéně příliš neúčastnila a tak jsem ani příliš nevěřila, že soutěž mohu vyhrát. V této přihlášce jsem popsala vizi projektu, který jsem se sama na Internetu několikrát marně pokoušela najít - virtuální prostor, který by mi umožnil procházet se ulicemi bez zaměření na jeho turistické atrakce, zato s důrazem na evokaci emocionální atmosféry města. Webů o New Yorku bylo na Internetu dost, téměř všechny se mi však zdály poněkud studené, zaměřené na historická nebo urbanistická fakta, politickou situaci či kulturní dění. Některé byly sice osobnější, ale bez možnosti se sám za sebe se ve městě nějak rozhodovat a volně pohybovat.
Nápad psychogeografické procházky komisi kupodivu zaujal a tak jsem se v dubnu ocitla v ulicích Manhattanu s úkolem takový prostor vytvořit. Před očima jsem měla stále vizi hypertextového labyrintu, kterému se totiž půdorys New Yorku jako jediné města světa tak dokonale podobá - časem se ukázalo, že systém pravoúhlých ulic je pro web ke zpracování mimořádně vhodný, a forma hypertextového websitu je pro poetiku New Yorku dobrým způsobem vyjádření.
Ona poetika New Yorku je trochu podivná - na jedné straně celkem drsné a špinavé město, kde po ulicích běhají krysy, na straně druhé ráj techniky a vymožeností civilizace - na Internet jsou zde připojeni všichni včetně snad i místních bezdomovců. Již při příjezdu do města vnímáte, jak každý billboard má své www....com, na večírcích při představování kromě svého jména přidáte svou webovou adresu. Brzy jsem se cítila ve svém živlu.
Na druhé straně jsem město dokumentovala, a v tom zmatku, připomínajícím blikající lunapark, jsem si uvědomovala i nostalgický pocit vykořenění, až odcizení, který každý cestovatel odtržen od svých kořenů v cizím městě zakouší.
Chodila jsem po ulicích s úkolem najít a zdokumentovat v tomto městě cosi, co by za zdokumentování stálo. Co mělo být? Turistické atrakce nikoli. Atmosféra? Možná. Zároveň se mi zdálo, že na ulicích potkávám dost podobně bloudících lidí, s nimiž jakoby mne pocit hledání spojoval. Pravda je, že do tohoto města většina lidí přijede odněkud z jiného města, či spíše z jiné země, pryč od svého původního domova. Proč přijíždějí a co tu hledají? Nový život, štěstí, práci? Sebe sama bez rušivých elementů své historie? Fluidum příchodu a hledání nového osudu visí v New Yorku stále jakoby ve vzduchu. Člověk se tu cítí osamocen, odtržen (či osvobozen?) od své historie, zároveň však osamocen není, protože tu samou zkušenost sdílejí v tomto městě všichni.
Po nějaké době fotografování a nahrávání městských zvuků jsem se rozhodla téma hledání onoho neznámého Čehosi zvolit hlavním tématem New York City Map. Vytvářela jsem stránky a v aktuálním čase jsem je umisťovala na web. Dokumentovala jsem lidi, které jsem cestou potkávala a vyprávěla jejich příběhy. Byla jsem v roli detektiva a To, co jsme společně hledali, jsem personifikovala. Někteří mi vyprávěli, že to "Cosi" je jakési malé zvířátko, které vypadá trochu jako Yetti.
Téma "To" je tedy žertovná nadsázka, která měla za účel přiblížit atmosféru města a příběhy jejích obyvatel. Texty se však rozbíhají dál i jinými směry, popisují příběhy jak živých lidí ulice, tak umělých polobohů žijících na billboardech.
Stál na rohu, v obličeji povznesený výraz.
“Přinesla´s ty prachy?” zeptal se.
“Jaký prachy?”
Zarazil se a prohlédl si mne. Pak si téměř neslyšně povzdechl.
“Promiň, spletl jsem si tě s někým jiným,” řekl pak.
“Měli přinýst prachy, už aspoň před hodinou.”
Pohnul se na zdi. Trochu se protáhl a zívl.
“Sliby, chyby!” povzdechl si.
“Kdo ti měl přinýst prachy a proč?” Osmělila jsem se.
“Co je ti po tom? Ale dobrá… měli přinýst... něco jako oběť. Bohům se přeci nosívají oběti, nebo ne?”
“A ty jsi bůh?”
“No, bůh zrovna ne, jsem ikona. Moderní sfinga. Vidíš všechny ty velké sfingy na Manhattanu? Lidé jim v noci přinášejí oběti.”
Hořce se zasmál. “Ale jak vidíš, ne vždy to funguje.”
Po příjezdu do NY mne potkalo neuvěřitelné štěstí. Nejenom že jsem měla bydlení ve zajímavé čtvrti Tribecca, ale shodou náhod i ve stejném domě, jen o patro výš, jako světová legenda virtuální reality Jaron Lanier. Nedávno jsem s překvapením zjistila, že tohoto pro umění nových médií zcela zásadního umělce v Čechách téměř nikdo nezná a tak udělám ještě jednu poněkud naučnou odbočku a stručně vás s jeho osobností i prací seznámím.
Jaron Lanier, zvaný též otec virtuální reality, je vědec, umělec, programátor a hudebník. Jeho talent a osobnost zasahuje do různých oborů. Lanier byl ten, kdo vymyslel v osmdesátých letech termín "virtuální realita" a je známý jako její průkopník. Z jeho uměleckého díla jsou nejznámější především instalace, kde divák svým hlasem a pohybem vytváří a v aktuálním čase mění vizuální digitální obrazce. Lanier vytvořil program, který vizualizuje zvuk či pohyb diváka, z čehož vznikají takovéto věci.
Některé tyto instalace doprovází i svou hudbou. Tuto fotografii jsem pořídila brzy po svém příjezdu do NY na Lanierově vizuální performance. Na plátně je promítaná jakási živá virtuální bublina, která na reaguje na zvuk návštěvníka. Když třeba dupnete nebo zatleskáte, rozprskne se na několik dalších bublin a tak podobně. Lanier tento vizuální zážitek občas umocňuje hudbou, na kterou bublina reaguje pochopitelně jako zběsilá.
Stejně tak Lanier třeba instaluje do prostoru čidlo, které snímá pohyb návštěvníka, prožene jej svým softwarovým filtrem a vytvoří z něj na stěně oživlý digitální obraz. Ve svých pracích také používá i tzv. rukavice virtuální reality, které například snímají a vizualizují pohyb vaší ruky. Lanierovy nápady byly často kopírovány a použity třeba v komerční sféře. Stejně tak se objevili umělci, kterým se Lanierova tvorba zalíbila a leckdy zcela bez ostychu jeho nápady vystavili pod svým jménem.
Lanier, který je nazýván "první světový kompjůtrový vědec s dredy", dnes mimo jiné vytváří virtuální realitu pro filmová studia, spolupracoval nedávno například se Stevenem Spielbergem na jeho filmu. Stejně tak je vědcem, který je vedoucím vývoje 'Tele-immersion', projektu, který používá tzv. internet2 (protože posílá přes síť příliš mnoho tzv. 'bajtu' a tim pádem mu internet1 nestačí).
Laniera jsem několikrát potkala ve výtahu, ale neodvážila jsem se jej oslovit ani jinak obtěžovat. Nicméně jsem si jej jednou aspoň vyfotila, abych ho mohla umístit do své mapy, na což reagoval trochu podrážděně. Lanier má v mé Mapě ještě jednu stopu - je to stopa zvuková. Některé šumy, které byly slyšet z okna jeho bytu, jsem nahrála a použila v šumu celkového zvuku Mapy, a tak byl Lanier volky nevolky v mé Mapě zdokumentován a stal se vlastně jejím nedobrovolným spolutvůrcem.
Práce na New York City Map přerušila práci na Mesto.html a dalších věcech. Nejdřív jsem si myslela, že NYCmap je zajímavá odbočka od rozdělané práce a že se ke všem těm pro mne důležitějším věcem zase brzy vrátím. Nicméně tento website, ačkoli jsem mu zpočátku nepřikládala nijak zvlášť velký význam, se postupem času stal na světovém Internetu známým websitem s vysokou návštěvností, což způsobilo, že jsem změnila své plány a dál jsem jej rozvíjela, až jsem mu nakonec věnovala celkem tři roky svého života. Mesto.html a další věci jsem nechala plavat. Dalo by se říci, že NYCmap je jedinou mou prací, která mi změnila život a mimo jiné způsobila, že se dnes zabývám net artem takříkajíc profesionálně.
Nejdřív to však tak snadné nebylo. Pár měsíců práce a měla jsem na webu online prvních asi 80 stránek. Web to již byl celkem rozsáhlý a několikrát se o něm objevila zmínka v českých internetových médiích. Na jeho návštěvnost to však nemělo prakticky žádný vliv. Mesto.html sklidilo rozporuplné reakce od diváků i kritiky, nicméně těch kladných bylo přeci jenom více a i když mne jejich extrémnost zarazila, s odstupem doby na ni nahlížím pozitivně.
Na NYCmapu nebyly reakce najednou žádné. Dívala jsem se na statistiku webu a viděla, že na něj chodí v průměru 3 lidi denně. Měla jsem náhle pocit marnosti a říkala jsem si, že téma mé práce nejspíš nebylo dostatečně atraktivní. "Dnešní umělec se snaží šokovat, jeho práce se týká nejčastěji sexu nebo politiky," přečetla jsem si pak v novinách a zauvažovala na chvíli tržně. Že by to chtělo nějakej ten sex?
Ve světě existují světová centra a portály pro net art, např. Rhizome.org a různé festivaly a soutěže. Já o nich tenkrát ještě nevěděla a tak se ptala svých kamarádů, kteří na Internetu podnikají. Co mám dělat, aby se můj web stal navštěvovaný a aby o něm lidi věděli?
"Musíš si zaplatit reklamu," řekli mi.
"Zkus nějaký výměnný systém reklamních bannerů, když říkáš, že na reklamu nemáš prachy."
"Tak zkus ten web aspoň přihlásit do vyhledávacích serverů, třeba ho někde zařadí do Directories!"
Postup, jak se pokusit ve světové konkurenci prosadit nějaký svůj web, zde uvádím, protože se mne na to lidé často ptají. V novém oboru, který dělám, jsou navíc reakce publika i organizační postupy okolo myslím celkem zajímavé.
Přihlásila jsem tedy NYCmap do různých vyhledávacích serverů. V té době ještě trvala nadvláda Yahoo!, než ji Google vystřídal. Věděla jsem, že do fultextového vyhledávání se každý web dostane, ale do tzv Directories už to tak snadné není. Zde mají pro jednotlivé obory své editory, kteří denně podrobí desítky stránek svému výběru. V Directory Web art editoři žádný český website do té doby žádný neumístili a tak jsem s vybráním NYCmapy nepočítala, zvlášť po reakcích, které na něj dosud byly.
Nicméně jakýmsi zázrakem tam hned asi po týdnu ten můj web náhle byl.
Od té šlo vše samo. Návštěvnost se druhý den zvedla ze 3 lidí na 60. A druhý den mi napsali z amerického serveru Web-Star.com, který se specializoval na vyhledávání zajímavých projektů na internetu: "Váš web jsme vybrali mezi 6 webů Internetu pro den 4. března, jestli to nevadí."
Nevadí!
Návštěvnost se následně zvýšila asi na 500 lidí.
Další den, 5. března, mi píšou ze amerického serveru Projectcool.com: "Váš web jsme vybrali jako nej web Internetu pro den 5. března, pokud souhlasíte."
Jasně, že souhlasím!
Druhý den po probuzení mi u ranního kafe při pohledu na monitor počítače málem vypadly oči z důlků. Včerejší statistika - návštěvnost 3500 lidí!
Za pár dní zase:
"Jsme z německé televize, váš web bychom rádi uvedli jako náš web dne."
"Náš egyptský website se rozhodl vašem webu něco napsat."
A tak dál. Prvních pár měsíců byla každý den tu či onde nějaká větší či menší zmínka a ranní kafe u každodenní statistiky se stalo dobrodružstvím. Návštěvnost k mé radosti byla najednou vysoká. V současnosti se už návštěvnost ustálila zhruba na 1200 lidech denně, což v porovnání s komerčními servery není zas až tak mnoho, nicméně třeba u klasické výstavy bych tolik návštěvníků očekávat nemohla.
Ta nečekaná návštěvnost však měla své klady i zápory. Dostávala jsem najednou emaily, ve kterých mne návštěvníci stránek chválili i kritizovali a především pobízeli k větší pracovitosti.
Nezbylo mi než website stále rozšiřovat. Zvlášť útoční byli například ti, kdo chtěli vidět v mém NYCmapu newyorskou část Brooklyn.
"Přidělej tam Brooklyn, než ti rozbiju držku," psal jeden z Brooklynu.
"Terrible fake -- I was looking for a map but I have found fucking hippie pictures!" Anonym
Časem se situace uklidnila, ale dodnes mi chodí kvůli Mapě každý den nějaké emaily. Některé se jevily rozumně, jiné připomínaly projev psychopata.
Mezi emaily se objevil i mail od Mathewa Mirapaula z New York Times, specializujícícho se digitální umění a net art a jehož úryvek recenze Grammatronu jsme si tu dnes četli. Psal: "Na NYCmapu mne upozornil kamarád. Dáte mi vědět, až to bude hotové? Rád bych pak o ní něco napsal pro NYTimes. "
V jeho článku pak vyšlo i o dalších čtyřech projektech, zpracovávající téma New Yorku a pro mne byl asi nejzajímavější ukázkou rozdílných přístupů.
Po roce jsem do New Yorku odjela na týdenní výlet. Povzbuzena ohlasem na Mapu, byla jsem rozhodnuta zkusit štěstí v místních galeriích. Známí mi poradili ty, specializující se na nová média. Volala jsem do několika z nich. "Víte, já jsem umělkyně z Prahy a mám projekt, který byste mohli vystavit."
"Nemáme zájem, máme dost svých vlastních umělců."
"To nechcete ani vidět?"
"Ne! Pošlete to poštou, díváme se na to jednou ročně."
Jiní známí mi říkali, že bez pomoci kunshistorika to v Americe nepůjde. Kdoví? Každopádně se mi během tohoto výletu nepodařilo Mapu vůbec nikomu ukázat a po dvou dnech podobných zkušeností jsem ji už ani nikomu ukazovat nechtěla.
Vrátila jsem se zpět do Prahy a pokusila se zopakovat úspěch Mapy se starším webem Město, ale marně. Opakovaně jsem jej přihlásila na Yahoo! a další vyhledávače, ale bez úspěchu. Ohlasy na Mapu jsem však mezitím stále nacházela rozeseté po netu, třeba jako website o němž se studenti učí na některých uměleckých universitách atd.
Zajímavé tedy, jak obě mé práce měly v různém prostředí různé ohlasy. Mesto.html bylo ve své době na českém internetu relativně známé. Mapa však sklidila v českém prostředí spíš nezájem, z Čech má jen tříprocentní návštěvnost a v oficiálním výtvarném světě spíše negativní reakce.
Přečtu vám kritiku Jan H. Vitvara z Mladé Fronty Dnes, která vyšla v den plánovaného udělení Ceny Jindřicha Chalupeckého, kde jsem mezi nominovanými finalisty vystavovala také svoji Mapu.
"Největším outsiderem je Markéta Baňková. Léta pracuje s internetem.... Tahle média nyní "letí" a Baňková na jejich vlně obratně surfuje. Elektronická média používá jako hravou pomůcku k zachycení drobných příběhů a autoreflexivních zápisků. Kéž by nám řekly o světě a o autorce něco víc než jen, že je to docela "cool" být výtvarnou umělkyní! V jejích fulltextových mapách New Yorku se dá nějaký čas zábavně překlikávat, ale podobných projektů je na internetu fůra."
K tomu se však musím vyjádřit. Kritiků a teoretiků obecně si vážím, na škálu emotivních reakcí na svou práci jsem zvyklá a tak nepolemizuji s názorem - líbí nelíbí. Nicméně já jsem se v oblasti net artu také ocitla v roli jakéhosi nedobrovolného částečného teoretika, suplujícího nedostatek zkušeností umělecké veřejnosti s novým oborem. Když čtu tento text, vnímám z tohoto hlediska i jeho gramatické chyby. Roli kritika vidím jako jakéhosi mudrce společnosti, který si titul kritika musí zasloužit. Zvlášť pokud se, jako Jan H. Vitvar, snaží sám sebe profilovat jakožto kritik břitce ostrý, měl by být mimo jiné být vyzbrojen dostatečným vzděláním. Pak by se tak nepopletl a napsal nesmyslné slovní spojení jako "fultextové mapy New Yorku". Autor chtěl nejspíš použít nějaký odborný internetový výraz a tak užil ten, který nejspíš jako jediný znal - termín fultextové vyhledávání dnes zná každý novinář. Ale je něco jiného než nesmysl "fultextová mapa". Také místo dost neodborného výrazu "fůra projektů“ (podobných jako má Mapa), by měl uvést nějaké konkrétní webové adresy, které by zajímaly jistě nejenom mne. Od výtvarného kritika, který píše o net artu, se dá čekat, že svá tvrzení zakládá na odborných znalostech a s touto "fůrou projektů" nás seznámí.
Tato neznalost však ilustruje situaci, která panuje v Čechách obecně. Masové používání internetu má své počátky v USA a v Čechách je pro většinu lidí relativně novinkou. Když už jsem u IDnes, využiji této příležitosti této přednášky ještě k něčemu jinému. Jak již mnozí z vás vědí, na webu existuje několik prohlížečů, tzv.browserů, které spolu dlouhé roky vedly boj o uživatele. Před lety byl hojně používaný Netscape, časem jej převálcoval Internet Explorer společnosti Microsoft. Existence více browserů (existují ještě další, např. Opera) je ovšem komplikací pro každého tvůrce webových stránek. Stránky, které vytvoří, musí fungovat jak ve všech browserech, tak v odlišných operačních systémech počítačů, musí prostě jet jak na PC, tak na Meku. Většina uživatelů dnes používá Internet Exlorer. Mezi lidmi, kteří používají konkurenční Netscape, je však vic profesionálů. Před pár lety na digitálním festivalu v NY byla většina děl net artu představena pomocí Netscape, stejně tak loni na panelové diskusi v Gugghenheimově muzeu. Je tedy samozřejmostí, že slušná webová stránka funguje ve všech prohlížečích. Proto považuji za ostudu, když nejnavštěvovanější české noviny vypadají v Netscape takto.
Nevím o žádných jiných světových serióznějších novinách, které by něco podobného dopustily. Taková stránka vypadá velmi neprofesionálně a já se domnívám, že se součástí běžné kultury pomalu stává i kultura internetová a spolu s ní i vzhled a fungování webových stánek.
Ale zpět a již jen krátce k Mapě. Zhruba před rokem mi přišel mail z newyorského Whitney Muzea, ve kterém mne oslovila kurátorka nových médií Christiane Paul a nabídla mi vystavit NYCmapu na Fotofestu Houston spolu s šesti dalšími net artovými projekty.
Vystavovala jsem tedy najednou společně s Napierem, Lianinou, La Portou, lidmi, jejichž práce jsem si vážila a zároveň jsem se tím pádem ocitla na chvíli v komunitě lidí s podobnými zájmy. Po rozhovorech s nimi vím, že net art ani v Americe nemá až tak snadnou pozici, jak jsem se domnívala, i když jsem přesvědčena, že se tam v této oblasti odehrává nejvíce v celém světě a podmínky pro tvorbu net artových děl jsou zde stále lepší než kdekoli jinde.
"Klasický výtvarný svět net art nezná, neví, čeho na net artu všimnout a jak jej má hodnotit", stěžuje si Christiane Paul, která mj. připravovala loni přehlídku Whitney Bienále. Jedním dechem však dodává: "Všechny nové obory si však musely své místo ve společnosti neprve vydobýt a já myslím, že v porovnání s videoartem a fotografií je má net art stále ještě vlastně náskok. Na jeho cestě mu pomáhá publikum, které o něm má překvapivý zájem a technicky nekomplikovaný přístup kdykoli a odkudkoli. Portál net artu Artport Whitney Muzea má miliony přístupů, mnohonásobně více než je návštěvnost muzea samotného."
Závěrem zbývá dodat, že i v Čechách jsou talentovaní tvůrci, o kterých jsem na této přednášce nemluvila, protože se zde dnes vše stihnout nedá. Tato přednáška měla za cíl přiblížit net artovou světovou historii, upozornit na skvělé weby i další věci tematicky se týkající Internetu. Měla představit průřez mojí vlastní prací. Nakonec jsem se rozhodla tento průřez, vzhledem k tematickému zaměření této přednášky, omezit pouze na svou net artovou tvorbu včetně okolností, za nichž vznikala, a upustit od ukázek dalších věcí.
Tato přednáška měla však také kriticky upozornit jak na nedostatek informovanosti umělecké veřejnosti o médiu net artu. O této zajímavé disciplíně veřejnost mnoho neví, a pokud ví, pak se většinou spíše seznamuje s projekty se zaměřením technického a formálně experimentálního rázu. Mé práce i většina těch, které jsem tu ukazovala, jsou v kontextu net artové historie zaměřeny trochu jinak – snaží se vyjádřit prostředky dnešní dokonalé techniky svět možná naopak trochu nedokonalý. Je to svět emocí, příběhů, tedy spíše než svět technický svět lidský.
Internetové projekty na webu stále žijí a mohou se měnit a na rozdíl od klasických galerií nemají nikdy zavírací dobu. Myslím, že do uměleckého světa přinášejí komplikace jako věc, která je nová a kvůli které se musíme něco nového učit a měnit zažité zvyklosti. Myslím však, že díky tomu přinášejí větší uměleckou svobodu.