Vylétla jsem až blízko k nočnímu nebi. Celé město
jsem měla jako na dlani. Blikání světel,
hučení aut, v dálce skučení z kanálu. Úpění zlechtané babičky. Libé tóny pro sluch Mikvy.
Nádhera. Noc však ještě neskončila.
Ale pozor..teď...Co to slyším? Jako bych slyšela myší pištění. Koukám pravo, koukám vlevo,
žádnou myš ale nevidím. Kroužím nad městem, ale kde nic, tu nic. Tamhle si to jde opilý
důchodce, tlačí před sebou kočárek s miminkem, že by ono bylo původcem pištění? Tamhle se zase
krade jakýsi pán v obleku, asi podnikatel, nese si kufřík s uloupenými penězi, drží se ve stínu
domu, tak se mi to líbí...a tamhle v okně hádají se dva manželé, mlátí se po hlavách
paličkami, správně... a co to vidím, dvanáctiletý školák a už by po dvou lahvích
rumu měl dost? No ale, ale...
Snáším se níže až k chodníku. A co to vidím! V protisvětle
na protějším
rohu se rýsuje schoulená postava a vydává ze sebe zvuky, podobající
se myšímu pištění.
Slétnu až na dlažbu. Postava se otočí. Je to mladá dívka, po tvářích jí tečou slzy.
"Pročpak pištíš, holčičko? " Ptá se strašlivá Mikva.
"Nepištím, ale pláču, "ona na to.
"A pročpak pláčeš, holčičko? " Ptá se strašlivá Mikva.
"Pláču kvůli svému přístroji."
"A co s tím přístrojem je?"Ptá se Mikva.
"Je rozbitý. Vubec nefunguje."
"A co dělá, když funguje?", ptá se hrozivá Mikva.
"Dá se na něm psát",
říká holčička.
"A to je tak důležité? "Mikva na to.
"Umí ještě jiné věci. Ví
toho spoustu. Stačí zahejbat myší
a slova mých přátel jsou tu. Teď mi z nich zbyla jen tmavá studená obrazovka."
"Aha, proto jsi pištěla
jako myš. Chtěla jsi ten přístroj zpět přivolat."
Dívka zavrtěla hlavou a propukla v ještě zoufalejší nářek.
"Je pryč, je pryč, ach,ach..! Už nikdy nebudu hladit bílé myší tělíčko! Už nikdy nebudu strkat elektrickou šňůru do zásuvky!"
A plakala a plakala.
Tu se stala pozoruhodná věc. Mikva si otírá tvář a smrká do kapesníku. "Chudinko malá,"povídá,
"je mi tě tak líto. Pořídím ti nový počítač." A sahá do kapsy pro peněženky, odcizené
zákazníkům masážního salónu.
"Tumáš malá, "vzlyká Mikva, "vem si je. Spořila jsem je dlouhá léta, od úst jsem si utrhávala,
ale teď vidím, že ty
je potřebuješ víc. Zasloužíš si je."
A dává je dívce. "Ale to nemohu přijmout!", volá udiveně dívka.
"Ale můžeš",
brečí Mikva, "jsou tvé.
Modli se za strašlivou Mikvu, ať se dostane do nebe. " A roztáhne křídla
a odlétává k nebi.
"Jsem zasažena Vaší
šlechetností, madam", volá dívka a sbírá peníze, rozlétávající se po chodníku.
"To bude určitě na hodně mega,",
říká, když přepočítává bankovky.
A tak jako mnoho jiných, i tento příběh má svůj šťastný konec.
Mikva se v dobré obrátila
a dívka počítače zpět nabyla. Dobrou noc!
